Narodil se roku 1745 ve Vídni jako syn sardinského vyslance. V mládí vstoupil do armády a rychle dosáhl hodnosti plukovníka, už kolem pětadvaceti let však vojenskou kariéru opustil. Roku 1775 přišel do Prahy, kde se oženil s Brigittou Taafeovou, rozenou Chotkovou (1738–1810), dcerou Rudolfa Chotka.
Zednář, filantrop, organizátor pokroku
V Praze si brzy vydobyl pověst mecenáše, milovníka umění a vědy i skutečného kavalíra. Stal se předsedou České společnosti hospodářské, podílel se na založení pražského sirotčince a chudobince, podporoval nemajetné studenty, vědce i hudebníky a založil spolek pro nezaměstnané služebníky, vdovy a sirotky. Za své zásluhy byl jmenován čestným občanem města Prahy. Jeho rozsáhlý dvůr zaměstnával stovky až tisíce lidí.
Byl rovněž výraznou osobností svobodného zednářství. Působil v několika pražských lóžích, některé vedl a jednu sám založil. Jeho dobročinné aktivity byly s tímto prostředím úzce propojeny – filantropie a osvícenské ideály u něj tvořily jednotný celek.
Jeho zájem se však neomezoval jen na dobročinnost. Živě se zajímal o zahradnictví a nejnovější postupy v oboru, prosazoval vědecký přístup a financoval vydání publikace Flora česká profesora botaniky Františka Vilibalda Schmidta. Systematicky podporoval modernizaci zemědělství. Věda pro něj nebyla abstraktní záležitostí – měla konkrétní a praktický význam.
Ve volném čase se věnoval hudbě, sám komponoval a po celý život si vydržoval vlastní hudební soubor. Jeho největší vášní však byla botanika.
Kanálka: experiment, park i společenský prostor
Roku 1787 koupil jako velmistr zednářů pozemky od hrabat Kinských, o dva roky později přikoupil vinici slavného lékárníka Angela z Florencie a následně další vinohrady. Na tomto území založil ovocnou, zelinářskou a botanickou zahradu Kanálka, která se rozprostírala přibližně od prostoru dnešního Národního muzea až k náměstí Jiřího z Poděbrad.
Místo, které si vybral, bylo podle dobových svědectví zarostlé houštinou. Nechal zde vysázet exotické dřeviny, květiny i ovocné stromy. Vznikl anglický park, čínská partie, francouzská zahrada, romantická jezírka a jeskyně, můstky i voliéry s ptactvem.
Areál obehnaný vysokou zdí doplnily čtyři obytné budovy, taneční sál a přednáškový sál, kde se vyučovala hospodářsko-technická botanika. Roku 1811 zde vznikl pokusný cukrovar na výrobu řepného cukru a sirupu i drůbežárna. V prostorách Kanálky se konaly výstavy plemenného skotu a zemědělské techniky. Zahrada byla přístupná veřejnosti.
Šlo o mimořádný koncept: park, botanická zahrada, vzdělávací instituce i experimentální hospodářství v jednom.
Kanálka byla oblíbenou oázou klidu i místem společenského a intelektuálního setkávání. Roku 1787 ji navštívil Wolfgang Amadeus Mozart, roku 1812 císař František I. s manželkou a dcerou.
Po smrti své milované ženy Brigitty roku 1810 nechal hrabě v zahradě postavit trojboký pískovcový obelisk, dnes stojící v Riegrových sadech, později doplněný reliéfem ptáka s mláďaty. Po její smrti se postupně uzavíral do sebe a zbytek života věnoval především odborné práci.
Konec zahrady
Roku 1826 hrabě Canal zemřel na mrtvici. Kanálku zdědila jeho jediná dcera Josefína, která ji v roce 1827 prodala hraběti Ludvíku Arnoštovi Buquoyovi. Ten ji následně postoupil bankéři Moritzi Zdekauerovi. Zahrada postupně pustla, roku 1884 byla zrušena a následně rozparcelována na stavební pozemky.
Na jejím místě vznikly Riegrovy sady a okolní činžovní zástavba. Na slavnou zahradu dnes upomíná název ulice U Kanálky a dochovaný obelisk.
Ještě František Langer (1888 – 2. srpna 1965) však sugestivně popisuje kouzlo zaniklé zahrady, kterou v dětství navštěvoval:
„…Kousek dál byly vlhké louky, kde v mokřinách jsem lovil salamandry a pak je choval doma ve sklenici od okurek. Ještě mezi ulicemi byly sady a zahrady. Taková Kanálka s obrovskými stromy a houštěmi křovin, s obelisky, s poustevnou, studánkou a s altány byla už asi v pozvolném rozkladu, ale pořád to byl nádherný sad, zářící zeleň a voňavě dýchající stín. A byly zde staré dvory se zahradami, obehnané zdmi, přes které bylo vidět větve stromů od jejich květů až po úrodu třešní nebo jablek. Jenže nepřišel-li jsem na některou stranu po několik měsíců a někdy i neděl, situace se změnila. Můj příkop s čolky, kteří měli růžová bříška a něžné pacičky, byl jednoho léta zavezen špinavou skládkou z pražských bouraček, tamhle ta pole zůstala na podzim nezorána, protože byla rozprodána na parcely, a patřilo téměř k pýše vinohradské podnikatelské schopnosti, jak rychle celá ta krása Kanálky zmizela v základech nové činžákové čtvrti…“
Zahrada hraběte Canala zanikla. Myšlenka, že veřejný prostor může být místem vzdělání, experimentu i krásy zároveň, však zůstává živá.
Místo posledního spočinutí
Hrabě Canal de Malabaila je pochován na Olšanských hřbitovech, hřbitov III, oddělení 7, hrob 6 (nedaleko OC Flora). Adopčním nájemcem tohoto hrobu je od roku 2018 zapsaný spolek UHT.
Zdroje:
Encyklopedie Prahy 2
Wikipedia