Hřbitovní procházka zpomaluje krok i myšlenky a stojí za to se kolem sebe dívat. Náhrobky často nenesou jen jména, data a podobizny – přes záclonu času k nám promlouvají svou vlastní řečí obrazů, symbolů a znaků. Jejich sdělení jsou různá: prolínají se tu smutek i smíření, bolest, víra, varování i naděje.

Řeč náhrobních symbolů se v průběhu staletí proměňovala. Nejstarší dochované barokní náhrobky šly rovnou k věci: lebky, zkřížené hnáty, kostlivci, přesýpací hodiny. Smrt byla připomínána přímo, fyzicky, bez jakéhokoli zjemnění. Vedle těchto obrazů mementa mori samozřejmě stála silná křesťanská symbolika – kříž, Kristovo utrpení, Poslední soud.

Od klasicismu do konce 19. století se tón zásadně mění. Naturalistické vize rozkladu mizí a místo nich nastupuje jemnější jazyk obrazů a náznaků: zlomené větve, zhasínající pochodně, pootevřené dveře, spící postavy. Smrt přestává být výjevem a stává se symbolem přechodu, zastavení, tichého odloučení.

Velká část významů je založena na křesťanské tradici, ale najdeme tu i motivy mnohem starší, sahající k antice a ještě dál. Následující přehled může posloužit jako malý klíč k jejich čtení.


Kříž jako základní symbol

Kříž je bezpochyby nejběžnějším symbolem evropských hřbitovů. V našem kulturním prostoru je pevně spojen s křesťanstvím a připomíná Kristovo ukřižování i víru ve vzkříšení.

Motiv křížení dvou linií však patří k nejstarším symbolům vůbec – objevuje se už v předkřesťanských kulturách jako znak spojení nebe a země, duchovního a hmotného, čtyř světových stran či řádu světa. Křesťanství tento starší symbol převzalo a naplnilo jej novým významem.

Na hřbitově tak kříž může být jasným vyznáním víry, ale zároveň obecnějším znakem smrti, transcendence a přesahu lidského života. Právě jeho jednoduchost a univerzální tvar z něj učinily symbol, který přetrval staletí i proměny společnosti.

Drapérie na kříži

Látka přehozená přes ramena kříže patří k častým motivům zejména u kamenných křížů z 19. století. Může připomínat plátno sejmuté z Kristova těla nebo roušku zmrtvýchvstání – symbol, že kříž už není jen nástrojem utrpení, ale znamením překonané smrti. Drapérie zároveň změkčuje přísnou geometrii kříže a vnáší do něj lidský prvek: prázdný šat jako tichou připomínku nepřítomnosti i naděje.

Kotva, kříž a planoucí srdce

Víra, naděje a láska jsou základní trojicí křesťanských ctností. Kříž značí víru, kotva naději, planoucí srdce lásku. Kotva sama o sobě vyjadřuje pevnost a jistotu uprostřed nejistoty.

Kalich (pohár)

Kalich je v křesťanské symbolice především odkazem na svátost přijímání, při níž víno představuje Kristovu krev. Na náhrobcích tak vyjadřuje víru v oběť, vykoupení a naději na vzkříšení.

Může také připomínat účast zemřelého na životě církve; u kněží se kalich objevuje jako přímý znak jejich služby, v obecnějším kontextu je symbolem spásy a podílu na „kalichu života“.

Alfa a omega

Dvě řecká písmena, počátek a konec. Dvojice písmen ΑΩ poukazuje na Kristova slova „Já jsem první i poslední“, kterými jsou zahájeny události velkého zúčtování. Často bývají umístěna u hřbitovních bran – jako znamení, že vstupujeme do prostoru, kde se lidský čas uzavírá a přechází do jiného rozměru.

Malostranský hřbitov

Pochodeň obrácená k zemi

Plamen dohasíná, život se sklání. Jeden z nejvýmluvnějších obrazů konce. Někdy ji drží anděl, jindy se objevuje i pochodeň vztyčená – jako kontrastní motiv pokračování.

Zlomený strom či větev

Přetnutý život. Strom může být jen reliéfem, ale někdy je do jeho podoby stylizován celý náhrobek.

Urna

Motiv urny se na náhrobcích objevuje dávno předtím, než se kremace stala v českých zemích legální formou pohřbívání (k tomu došlo až po vzniku Československa). Urna zde původně neoznačovala konkrétní způsob uložení ostatků, ale vycházela z antické tradice. V klasicistním a empírovém období byla chápána jako obecný symbol smrti, památky a důstojnosti. Často bývá zobrazena zahalená látkou nebo s víkem značícím uzavření života. Teprve později získala i doslovný význam coby nádoba obsahující zpopelněné lidské ostatky.

Zlomený sloup (nebo kmen)

Zlomený sloup je silný a na první pohled srozumitelný symbol. Sloup představuje oporu, stabilitu, pevnost — architektonický prvek, který nese váhu stavby. Pokud je zlomený, znamená přerušený život. Často se objevuje na hrobech lidí, kteří zemřeli předčasně, v plné síle nebo uprostřed životního díla.

Zlomený sloup ale není jen o ztrátě. V romantickém umění 19. století vyjadřoval i vědomí lidské křehkosti: žádná stavba není věčná. Je to zároveň symbol paměti, která přetrvá i po pádu. O zlomený sloup se často opírá zamyšlený anděl.

Podobný význam má i zlomený stromový kmen — obraz násilně nebo náhle ukončeného růstu. U dětských hrobů se někdy objevuje motiv ulomené ratolesti.

Dveře

Brána jinam. Některé náhrobky připomínají portál s pootevřenými dveřmi, jako by naznačovaly vstup do jiného prostoru.

Bronzový náhrobek od Františka Rouse, Olšanské hřbitovy

Palmová ratolest

Palmová ratolest je symbolem vítězství už od antiky, kdy byla udělována vítězům her a triumfátorům jako znak úspěchu a cti. Zároveň se palma díky své schopnosti růst vzpřímeně a znovu obrazit stala symbolem vitality a nezlomnosti.

Křesťanství tento význam převzalo a proměnilo: palma začala označovat vítězství nad smrtí. Proto ji drží mučedníci na starých obrazech i náhrobcích – jako znamení, že utrpení nebylo porážkou, ale cestou k věčnému životu. Palmová ratolest tak spojuje antickou představu triumfu s křesťanskou nadějí na překonání smrti.

Věnec

Věnec je jedním z nejstarších symbolů v pohřební symbolice, jehož používání sahá do starověkého Řecka a Říma. Na náhrobcích se objevuje především díky svému kruhovému tvaru, který nemá začátek ani konec – symbolizuje tak věčnost, nekonečnost a víru v pokračování života duše po smrti. Tento symbol byl přejat křesťanskou tradicí, kde získal další význam spojený s nadějí na vzkříšení. Věnec tak spojuje antickou tradici uctívání mrtvých s křesťanskou eschatologií a zůstává nadčasovým vyjádřením úcty k zesnulému.

Věnce mohou být spleteny z květin, listů nebo šišek.

Šišky

Plody stálezelených stromů. Symbol trvalosti a nepřerušeného koloběhu života.

Břečťan

Stálezelený, houževnatý, stále se obnovující. Vyjadřuje trvání a věčný život, ale zároveň dokáže kámen postupně pohltit – připomínka pomíjivosti všeho lidského.

Olšanské hřbitovy

Růže

Už antika spojovala růže s pohřebními obřady. Na náhrobcích bývají někdy zobrazeny květem k zemi – radost se mění v žal.

Smuteční vrba

Sklánějící se strom je jedním z nejoblíbenějších obrazů zármutku. Často zaplní celou plochu náhrobní desky.

Makovice

Od starověku symbol spánku. Na náhrobcích makovice znamenají věčný spánek. Často se objevují v girlandách nebo v rukou truchlících postav.

Hrozny a vinná réva

Hrozny patří k výrazným křesťanským symbolům. Odkazují na víno jako součást eucharistie a tím i na Kristovu krev a oběť. Motiv vinné révy se opírá o biblický obraz „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti“ – symbol spojení člověka s Bohem a duchovního života, který pokračuje.

Na náhrobcích mohou hrozny vyjadřovat také plnost života a jeho dozrání. Nejde tedy jen o motiv oběti, ale i o obraz završení a naplnění lidské existence.

Náhrobek na Malostranském hřbitově

Anděl

Velmi často se na hrobě objevuje anděl nebo truchlící postava. Andělé patří k nejrozšířenějším hřbitovním figurám. Mohou mít podobu mladého muže i ženské postavy, občas i dítěte. Někdy působí téměř étericky, jindy silně a ochranitelsky. V křesťanské symbolice jsou průvodci duše, poslové mezi světy, ti, kdo odvádějí zemřelého „na druhou stranu“. Často drží květiny, věnce, pochodeň nebo jen tiše stojí v zamyšlení.

Vedle andělů se objevují i ženské truchlící postavy – takzvané plačky. Na rozdíl od andělů nemají křídla. Jsou to ztělesněné obrazy smutku: sklánějí hlavu, zakrývají si tvář, opírají se o sloup či náhrobní desku. Motiv vychází z antické tradice nářků a profesionálních truchlících žen.

Nově opravené náhrobky na Olšanských hřbitovech

Zavřené oči a spánek

Spící postavy, andělé se zavřenýma očima. Smrt zde není zobrazena jako násilný konec, ale jako klidný stav mezi dvěma etapami.

Motýl

Symbol duše a proměny. V řečtině „Psýché“ (Ψυχή ) znamená zároveň „duše“ i „motýl“. V antickém i křesťanském kontextu motýl vyjadřuje přechod z pozemského života do věčnosti, jemné oddělení duše od těla.

Slunce a hvězdy

Slunce bývá zobrazováno jako zapadající i vycházející zároveň – konec i začátek v jednom okamžiku. Paprsky mohou znamenat světlo přesahující lidský život. Hvězdná obloha nebo kříž na hvězdném nebi připomínají, že lidský osud je zasazen do širšího, kosmického řádu.


Galerie: Tajemný jazyk náhrobků