Na první pohled to může znít překvapivě. V létě přece lidé cestují, zkoušejí adrenalinové sporty, skáčou přehřátí do neznámé vody plné hladových žraloků, padají ze skal, podnikají horské túry v žabkách, konzumují jedovaté houby a riskantně brázdí silnice, které neznají, někdy i po požití alkoholu. Jenže celková statistika úmrtí funguje jinak než titulky v médiích: dramatické nehody jsou viditelné, náhlé a emocionálně působivé, ale z hlediska celkového počtu úmrtí nepředstavují výraznější zátěž.

Ta přichází především v zimě.

Podle dlouhodobých dat Českého statistického úřadu bývá nejvíce úmrtí v lednu, únoru a březnu, případně v prosinci – naopak červenec a srpen patří pravidelně k měsícům s nejnižším počtem zemřelých. V zimních měsících umírá v Česku zhruba o 15 až 30 procent lidí více než v létě, v době silných epidemií se tento rozdíl ještě zvýrazňuje.

Důvodem není jedna příčina, ale souběh okolností. V chladných měsících se více šíří chřipka, covid a další respirační infekce, které mohou u starších nebo chronicky nemocných lidí mít vážný průběh. Chlad také zatěžuje srdce a cévy, zhoršuje některá dlouhodobá onemocnění a během topné sezóny bývá horší kvalita ovzduší. Lidé tráví více času uvnitř, méně se větrá a infekce se snáze přenášejí. Tajemstvím není ani to, že s úbytkem světla se zhoršují i deprese a mnozí lidé pociťují úbytek tělesné i duševní energie – s infekcemi (i jinými zdravotními problémy) se jim pak bojuje o to hůře.

Právě tahle nenápadná, každoroční zimní zátěž má ve výsledku větší dopad než letní nehody, o nichž se tolik mluví. Smrtka je vlastně nudný patron a větší žně má z respiračních infekcí a komplikací chronických onemocnění než z prázdninových dramat, jakkoli jsou jednotlivé tragédie vždy bolestné – a bohužel často i zbytečné.

Ani léto samo o sobě samozřejmě není bez rizika. Vysoké teploty mohou být nebezpečné zejména pro seniory, osoby s onemocněním srdce, s dýchacími potížemi nebo pro lidi, kteří nemají možnost se ochladit nebo (což bývá zejména u starších lidí častý problém) nedodržují pitný režim. Během výrazných vln veder, jaká jsme už letos zažili a nejspíš ještě zažijeme, proto může počet úmrtí krátkodobě vzrůst. Z dlouhodobého pohledu ale i tak platí, že celková úmrtnost bývá v létě výrazně nižší než v zimních měsících.

Sezónnost úmrtnosti tak připomíná jednoduchou věc: lidské tělo nežije mimo počasí, infekce, ani rytmus společnosti. Roční období ovlivňují, jak se cítíme, jak stonáme — a nakonec i kdy nejčastěji umíráme.

A jaké z toho plyne poučení? Užijme si léto s rozumem, nezapomeňme na hydrataci, dohlédněme na starší lidi v našem okolí – a sbírejme hezké zážitky na sluníčku a čerstvém vzduchu. Na podzim se nám to všechno bude hodit.

Text: Redakce HPS, ilustrace: Hugo Simberg, Zahrada smrti, 1896