Narodila se 11. července 1817 v Rožmitále pod Třemšínem jako Antonie Reissová. Pocházela z německé rodiny, vědomě se však přihlásila k českému vlasteneckému prostředí a začala publikovat pod jménem Bohuslava Rajská. Patřila ke generaci, která spojovala osobní život, vzdělání a kulturu s představou služby národu.

Básnířka i múza, která chtěla učit

Pokud se dnes její jméno objeví, bývá to nejčastěji v souvislosti s Františkem Ladislavem Čelakovským, jehož se stala druhou manželkou. Takové zařazení je fakticky správné, ale neúplné: manželství s básníkem nebylo tím hlavním, co z ní dělá pozoruhodnou osobnost. Rajská byla vlastenkou, básnířkou, autorkou rozsáhlé korespondence a obdivovanou ženou vlasteneckých salonů, kde okouzlovala krásou i vzděláním – právě taková líčení ji ale snadno mění v múzu, tedy ozdobu příběhů slavných mužů. Ona sama měla ovšem vlastní směr: chtěla učit, založit školu a dát dívkám vzdělání, které by nebylo pouhou dekorací, ale základem sebevědomého života.

První český vzdělávací ústav pro dívky

Roku 1843 složila učitelské zkoušky, stala se první českou kvalifikovanou učitelkou a následně, v pouhých 26 letech, založila ve Vodičkově ulici – v bytě svého švagra, advokáta Friče – vůbec první soukromý dívčí vzdělávací ústav vyučující v češtině. V době, kdy se vzdělání dívek chápalo spíše jako doplněk dobrého vychování než jako cesta k samostatnosti, byl její ústav činem s velkým významem. Rajská nechtěla vychovávat jen uhlazené společnice, schopné pohybovat se v salonu, ale dívky se znalostí jazyka, rozhledem a vědomím vlastní hodnoty.

O nápadníky neměla nouzi, přesto zůstávala dlouho svobodná, protože se chtěla věnovat vzdělávání žen a dívek. Podílela se také na vzdělávacím projektu Karla Amerlinga Budeč, kde prosadila vznik dívčí odnože, a i tím se zařadila mezi průkopnice vyššího vzdělávání žen v českém prostředí.

Manželství s Čelakovským jako oběť

Rozhodnutí, které její dosavadní směr nakonec zásadně změnilo, souviselo nejprve se zklamáním: vztah se slovenským básníkem Samuelem Hroboněm, k němuž Rajská chovala hluboké citové pouto, skončil nejasně, protože jí nedokázal nabídnout žádnou jistotu do budoucna. Krátce poté ji v dopise z roku 1844 přesvědčovala přítelkyně Božena Němcová, že po boku ovdovělého Františka Ladislava Čelakovského – „našeho pěvce“ – může české věci prospět více než jinde. Je to zvláštní paradox: Němcová, která se ve vlastním osobním životě dokázala chovat svobodněji než většina žen své doby, zde Rajskou nabádala k roli oběti pro muže, jeho rodinu a národní věc. V jejím dopise zaznívá dobová víra ve službu vlasti, ale také představa, že mimořádná žena má svou sílu vložit především do podpory mimořádného muže.

Rajská na radu Němcové přistoupila a vstoupila do manželství s Čelakovským s vědomím oběti, kterou chápala jako službu národu. Tento krok bývá někdy vyprávěn jako romantický příběh krásné vlastenky po boku slavného básníka, skutečnost však byla složitější a tvrdší: podle svědectví současníků nebylo manželství snadné, protože stárnoucí a uzavřený do sebe Čelakovský těžce nesl ubývající tvůrčí síly i zdraví. O téměř dvacet let starší vdovec navíc nehledal intelektuální partnerku, ale zejména ženu, která se ujme domácnosti a péče o jeho čtyři děti.

Z ušlechtilého rozhodnutí se však brzy stal každodenní úděl, který měl s romantickou představou oběti jen málo společného. Čelakovský byl už nemocný, stárnoucí a básnicky vyčerpaný muž, přesto dál vyžadoval obdiv, klid a pohodlí. Bohuslava Rajská, tehdy už Antonie Čelakovská, se ze dne na den ocitla v roli manželky, macechy a pečovatelky: starala se o jeho čtyři děti z prvního manželství, porodila mu další tři a nesla na sobě domácnost i péči o stále náročnějšího muže. Sama se přitom musela okamžitě vzdát mnohého z toho, co patřilo k jejímu dosavadnímu životu. Jako nadšená hudebnice nesměla mít doma ani klavír, aby jeho hra nerušila básníkovu práci.

Manželství trvalo sedm let. Byla to léta péče, únavy a ztráty vlastních ambicí. Osud byl o to krutější, že básník trpěl tuberkulózou, která už dříve připravila o život jeho první ženu Marii. Nakazila se i Bohuslava a zemřela dokonce dříve než on. František Ladislav Čelakovský ji přežil jen o několik měsíců a o děti se poté postaraly rodiny jejích sester, Fričovi a Staňkovi.

Hrob Antonie Reissové — Bohuslavy Rajské Čelakovské se nachází na Olšanských hřbitovech poblíž Flóry (hřbitov III, odd. 4, hrob 278). Je to monumentální hrob, jemuž vévodí jméno jejího manžela — i když její památku připomíná samostatný nápis.

Na rozdíl od mnoha svých mužských současníků nemá Bohumila Rajská v Praze ulici ani pomník. I proto má smysl na konci školního roku znovu vyslovit její jméno – jméno první české učitelky, která vzdělávání dívek chápala jako věc odvahy, spravedlnosti a lepší budoucnosti českých žen.

Text: HPS, foto Wikipedia