Vzniká tak typ krajiny, který v jiných částech města téměř zmizel — staré stromy, rozmanitá, spontánně se vyvíjející vegetace a půda, která se může dlouhodobě vyvíjet bez zásadních zásahů. Právě to vytváří podmínky pro překvapivě pestrý život.
Kdo a co tu vlastně žije
Na pražských hřbitovech hnízdí řada ptáků vázaných na staré stromy. V korunách se ozývá bubnování strakapouda velkého, po kmenech se nenápadně pohybuje šoupálek krátkoprstý a někde na otevřenějších plochách lze zahlédnout i žlunu zelenou, která tu hledá potravu v trávě.
Vedle nich tu žijí i druhy, které si město postupně přizpůsobily — kos černý, sýkora koňadra nebo holub hřivnáč.
Pod zemí i nad ní žijí ježci, veverky, další drobní savci a také netopýři. Na hřbitovech, které sousedí s většími zelenými celky, se objevují i větší zvířata. V Ďáblicích lze zahlédnout zajíce a občas dokonce i srnčí zvěř, v Motole se objevují i divočáci, které je však nutné z prostoru hřbitova odpuzovat pachovými ohradníky.
Proč hřbitov nevypadá jako park – a proč je to dobře
Hřbitovní zeleň se liší od klasického městského parku. Ne všechna tráva se seká stejně často, část listí zůstává na místě a někde se ponechává i odumřelé dřevo. Nejde o zanedbanost, ale o vědomou volbu.
Méně intenzivní údržba umožňuje přežít hmyzu, drobným živočichům i rostlinám, které by v pravidelně sečeném a uklízeném parku neměly šanci. Staré stromy s dutinami poskytují hnízdiště ptákům a úkryt netopýrům. Spontánní vegetace zase vytváří pestré prostředí pro opylovače.
Otázka ponechávání odumřelých stromů nebo porostů břečťanu má své limity. Hustý obrost může ztěžovat kontrolu zdravotního stavu dřevin a u oslabených stromů zvyšovat riziko jejich rozpadu. Proto se takové dřeviny ve většině případů odstraňují. Výjimkou jsou vybraná místa, například ďáblický Les vzpomínek, kde lze torza stromů bezpečně zachovat a využít je jako přirozený biotop.
Husté koruny stromů zároveň výrazně ovlivňují mikroklima. Ve srovnání s okolní zástavbou zůstávají hřbitovy i v horkých dnech citelně chladnější — stín, vlhkost půdy a omezené množství zpevněných ploch zpomalují přehřívání prostředí. Zatímco zpevněné plochy dešťovou vodu rychle odvádějí pryč, hřbitovní půda ji vsákne a stromy ji postupně uvolňují zpět do vzduchu. V létě, kdy jsou tepelné ostrovy ve městě stále větším problémem, je to vlastnost, která má reálnou hodnotu pro celé okolí.
Kromě stromů zde nezastupitelnou roli hrají i další rostliny. Některé mají na hřbitovech tradici sahající staletí zpátky — barvínek, břečťan, bergénie nebo kapradí. Jiné druhy se sem dostaly náhodou a zabydlely se samy. Výsledkem je vegetace, která je pod zaklenutými korunami starých stromů překvapivě pestrá — a odolná. Mnohé z těchto rostlin přežijí bez péče i celá desetiletí. Na starých náhrobcích zase rostou lišejníky — organismy citlivé na kvalitu ovzduší. Tam, kde je vzduch silně znečištěný, se neuchytí. Jejich přítomnost tak nepřímo ukazuje, že i uprostřed města mohou existovat relativně čistá a stabilní mikroprostředí.
Hřbitovy tak představují jiný typ městské zeleně — méně upravený, ale biologicky bohatší a klimaticky stabilizující.
Není to zelené odvětví — ale snažíme se
Pohřebnictví jako celek není a nikdy nebude úplně bez dopadu na životní prostředí. Pracujeme s materiály, energií i prostorem způsobem, který má své limity. Přesto existuje řada kroků, jak tento dopad snižovat — a postupně je zavádíme do praxe.
Základem je dlouhodobá péče o zeleň. Staré stromy se snažíme zachovat co nejdéle a nahrazovat je novými postupně, aby zůstala zachována kontinuita prostředí. V roce 2025 bylo na pražských hřbitovech vysazeno přibližně 120 nových dřevin. Výběr druhů přitom často ovlivňuje památková ochrana — cílem je nejen odolnost a dlouhodobá udržitelnost, ale i zachování historického charakteru jednotlivých hřbitovů.
Důležitou roli hraje hospodaření s vodou. V areálu Strašnického krematoria vznikl podzemní rezervoár pro zachytávání dešťové vody, která slouží k zalévání. Na hřbitově ve Vršovicích dokonce funguje samostatná vodovodní síť napájená výhradně dešťovou vodou ze dvou nových podzemních nádrží. Voda, která na hřbitov spadne, tak zůstává v místě a vrací se zpět do krajiny. Zároveň se snažíme postupně nahrazovat nevhodné asfaltové povrchy dlažbou – buď klasickými dlažebními kostkami, nebo alespoň moderní zasakovací zámkovou dlažbou.
Specifickou cestou k citlivějšímu přístupu k životnímu prostředí jsou přírodní formy pohřbívání. V Ďáblicích vznikla dvě přírodní pohřebiště: Les vzpomínek, kde se popel ukládá v biologicky rozložitelných urnách nebo přímým vsypem ke kořenům stromů, a Luční hřbitov, kde se pohřbívají celá těla v přírodních rakvích bez kamenných náhrobků. Místo pohřbení se tu postupně stává přirozenou součástí krajiny.
Text a foto: redakce HPS