Na poli po dešti, v lese po sesuvu půdy, v zazděném výklenku při rekonstrukci domu. A pokud jste shodou okolností členem Rychlých šípů, třeba i na půdě činžáku, kde kdysi bydlel jistý fanatický filatelista. Jenže co by člověk vlastně měl udělat, když něco takového skutečně najde?
Ne každý nález znamená zločin
První důležitá věc: lidské ostatky se občas objevují úplně přirozeně. Česká krajina je protkána historií – starými hřbitovy, dávno zaniklými vesnicemi, bojišti, morovými pohřebišti i zapomenutými rodinnými hrobkami.
Občas při orbě z brázdy vykoukne kost, jindy přívalový déšť obnaží část starého hrobu. Archeologové by mohli vyprávět celé hodiny o tom, kolik lidských ostatků se pod dnešními městy a vesnicemi stále nachází.
Existují i méně dramatické případy: staré anatomické preparáty, školní pomůcky, pozůstatky z někdejších ordinací. A ano, některé lebky, které vypadají velmi přesvědčivě, jsou ve skutečnosti jen rekvizity nebo moderní modely.
Co tedy udělat?
Pokud si nejste jistí, že jde o umělý model, vždy je nejlepší kontaktovat Policii ČR – ne proto, že by za každou nalezenou lebkou stál kriminální případ, ale proto, že lidské ostatky je třeba odborně posoudit. Policie může přivolat kriminalisty, soudního lékaře nebo archeology a určit, zda jde o historický nález, archeologický materiál nebo něco současnějšího.
Nejdůležitější je s nálezem zbytečně nemanipulovat, ostatky nikam nepřevážet a místo pokud možno ponechat v původním stavu. A rozhodně není dobrý nápad odnést si lebku domů „na památku“. Přestože internet občas vytváří dojem, že taková lebka může být cool interiérovým doplňkem, z právního i etického hlediska jde o velmi problematickou záležitost.
| Jak se kosti dostaly do škol – a uvízly v právní šedé zóně Mnoho škol a muzeí vlastní anatomické preparáty, kostry nebo lebky, které sloužily k výuce ještě před desítkami let. Tehdy byl obchod s takovými předměty běžnou záležitostí — kosti se dovážely, preparovaly a prodávaly institucím bez zvláštní právní úpravy. Zákon o pohřebnictví jasně říká, že lidské ostatky nelze vlastnit, dědit ani s nimi obchodovat. Výjimku tvoří pouze věda a výuka, ale i tam musí jít o těla dobrovolných dárců, zpracovaná a evidovaná za přísných podmínek. Starší sbírky se tak ocitly v právní šedé zóně: vznikly před zákonem, takže nejsou nelegální – ale prodat, darovat ani jen tak vyhodit je nelze. Škola nebo muzeum je spravuje ze setrvačnosti, bez jasného právního titulu. A pokud se jich chce zbavit, čeká je podobně komplikovaná situace jako kohokoliv, kdo dnes náhodou narazí na kosti při rekonstrukci sklepa. Opět – nejlepším krokem je konzultace s městským úřadem nebo hřbitovní správou, které mohou pomoci najít legální cestu k pietnímu uložení. |
Proč se lebky objevují právě na polích, v potocích nebo v lese?
Jednoduše proto, že krajina se neustále mění. Řeky mění koryta, půda eroduje, stromy se vyvrací i s kořeny, stavební práce zasahují do starých vrstev země. Mnoho dnešních cest, obchodních center nebo sídlišť vzniklo na místech, kde se po staletí pohřbívalo.
Někdy se lidské ostatky objeví i při rekonstrukci historických domů. Ve starších obdobích totiž nebylo neobvyklé ukládat ostatky do krypt, pod podlahy kostelů nebo do menších kostnic přímo v areálu staveb.
Praha: město, které leží doslova na kostech
V Praze je tohle všechno ještě o řád složitější. Pod dlažbou Starého Města, Malé Strany i Nového Města se ukrývají pohřebiště sahající až do raného středověku, někdy doslova jedno pod druhým. Nové Město pražské bylo sice založeno Karlem IV. teprve v roce 1348, ale pohřbívalo se zde dávno předtím. A středověká Praha pohřbívala hustě: farní hřbitovy, klášterní zahrady, kostelní krypty, morová pohřebiště… pro archeology je to eldorádo, pro developery noční můra.
Než se začnou razit základy nebo hloubit výkop v dosahu starého kostela, přichází povinný archeologický průzkum – a s ním nezřídka i nález, který celou stavbu zpomalí nebo přesměruje. Pražský magistrát a Archeologický ústav AV ČR evidují každý rok desítky takových případů, od jednotlivých kostí až po rozsáhlá pohřebiště se stovkami hrobů. Praha zkrátka není jen město živých. Je to město, které své mrtvé pečlivě skrývá – ale jen do doby, než se někde začne kopat.
Co se s ostatky děje potom?
Tady se dostáváme na území, kde právo trochu ztrácí dech.
Lidské ostatky jsou z právního hlediska věcí „ničí“: nelze je vlastnit, dědit, ani s nimi nelze obchodovat. Nálezce za ně nenese odpovědnost, ale zároveň si je domů odnést nemůže. Takže co se s nimi vlastně stane?
Záleží na tom, co šetření ukáže. Cílem prvotního průzkumu je zjistit, zda jde o trestný čin, válečný hrob, archeologický nález nebo starý hrob zrušeného hřbitova; každá z těchto kategorií má jiný další postup – a ne vždy je jasné, kdo nese odpovědnost.
Pokud jde o historické ostatky s archeologickou hodnotou, přebírá je vědecká instituce – Archeologický ústav nebo příslušné muzeum. Pokud antropolog potvrdí, že se jedná o lidské ostatky, váže se k nim povinnost pietní ochrany – měly by být pohřbeny důstojným způsobem. Jenže právě tady začínají komplikace.
Zákon o pohřebnictví ukládá obci povinnost pohřbít jen „lidské pozůstatky“, tedy relativně čerstvé tělo; u zetlelých kosterních ostatků obec tuto povinnost ze zákona nemá. Jinými slovy: pokud policie věc odloží, není ze zákona úplně jasné, kdo za pohřbení zaplatí a zajistí ho. Většinou ostatky zůstanou v držení antropologů, kteří pak se hřbitovní správou vyjednají pietní uložení ve společném pohřebišti.
Pokud ale máte doma lebku, o níž sice víte, že ji váš excentrický dědeček měl jako výzdobu ve své pracovně, hřbitovní správa si ji bez dokumentace k pohřbení nepřevezme. Potřebuje totiž vyloučit, že se třeba nejedná o oběť trestného činu – a vaše čestné slovo tady stačit nebude. V tom případě tedy nevolejte policii, ale rovnou se obraťte na vědeckou instituci (muzeum), které by dokázalo určit přibližné stáří a původ lebky a vydat příslušný dokument.
| Relikvie světců: mezi kanonickým právem a občanským zákoníkem Ostatky světců vystavené v katolických kostelích jsou z pohledu českého práva věc ničí – nelze je vlastnit a zákon o pohřebnictví by v jiném kontextu vyžadoval jejich pietní uložení. Přesto je církev po staletí uchovává, přenáší a vystavuje věřícím k úctě. Jak to jde dohromady? Jednoduše tak, že církev se řídí vlastním právním řádem – kanonickým právem – které stát tiše respektuje. To upravuje způsob nakládání s relikviemi: vystavování věřícím k úctě povoluje, obchodování s nimi výslovně zakazuje. Stát do tohoto způsobu nakládání nevstupuje– pokud se nic neděje. Případ krádeže lebky svaté Zdislavy z Jablonného v Podještědí v květnu 2026 ale ukázal, co se stane, když se do hry zaplete trestní právo; zde už kanonické právo nehraje žádnou roli. Klíčem je kvalifikace samotné lebky. Policie a státní zástupce na ni nenahlížejí jako na lidské ostatky, tedy věc ničí, ale jako na součást kulturního a historického dědictví nevyčíslitelné hodnoty. A to je právní kategorie, která vlastnictví nepotřebuje: stát chrání takový předmět bez ohledu na to, komu patří nebo zda vůbec patří někomu. Z toho vyplývají i přísnější sazby — pachateli hrozí až 8 let vězení. Poněkud bizarní je přitom samotný motiv: muž tvrdil, že jednal z náboženského přesvědčení; vadilo mu, že lebka je oddělena od zbytku těla a veřejně vystavována – tedy přesně to, co by občanský zákoník u běžných ostatků neumožnil.Oddělování nejvýznamnějších částí těla přitom vychází ze staré křesťanské tradice porcování ostatků; hlava jako sídlo ducha byla často uchovávána samostatně. Zatímco zbytek těla svaté Zdislavy odpočívá v kryptě baziliky, její lebka byla od exhumace uložena v oltáři. Pachatel ji po krádeži zalil do betonu a chtěl ji „pohřbít“ v řece; restaurátorům se však naštěstí podařilo lebku bez poškození vyprostit. Kulturní hodnota byla zachráněna a české pohřebnictví tak získalo další kousek do své sbírky kuriózních příběhů. |
Co když je nález opravdu starý?
Pak může mít velkou historickou nebo archeologickou hodnotu. Pro odborníky jsou podobné nálezy důležitým zdrojem informací o životě, stravě, chorobách i pohřebních zvyklostech našich předků. Zároveň ale stále platí, že jde o lidské ostatky – tedy o něco, k čemu bychom měli přistupovat s respektem, i když jsou staré stovky let.
Možná právě to je na podobných nálezech nejzajímavější. Že i jediná lebka nalezená někde v oranici dokáže připomenout, jak tenká je hranice mezi známou krajinou kolem nás a vrstvami dávno zapomenutých lidských příběhů pod ní.
Text: redakce HPS. Titulní ilustrační foto: Serena Koi, Pexels