Jindřich Vodílek (3. května 1876 – 24. dubna 1932) se narodil v pražském Karlíně v rodině strážmistra. Už jako mladík propadl tehdy moderní novince – jízdě na velocipedu. První úspěchy zaznamenal v roce 1893 a velmi rychle se zařadil mezi špičku. Od roku 1895 se cyklistice věnoval profesionálně, čímž se stal jedním z prvních profesionálních sportovců u nás.
Nejprve působil v Akademickém cyklistickém odboru při Literárním a řečnickém spolku Slavia, později stál u zrodu sportovního klubu Slavia a následně závodil za Sdružení závodníků Trojlístek. Trénoval ve Stromovce nebo na žižkovských cyklistických drahách. Ke sportu nepřistupoval jen jako závodník – během studií na pražské technice se zajímal i o konstrukci a mechaniku kol.
Rychlost, taktika, vítězství
Na závodní dráze ve Stromovce Vodílek pokořil celou řadu českých rekordů na tratích od 300 metrů do 30 kilometrů. Vynikal rychlostí, silným spurtem i taktickým uvažováním, proto platil za těžko porazitelného soupeře.
Jeho kariéra brzy překročila hranice. V roce 1896 startoval během jediného měsíce na šesti různých závodištích napříč Evropou: v Teplicích, Vratislavi, Cáchách, Vídni, Drážďanech a Praze. Celkem nasbíral přes sto cen – zhruba polovinu v zahraničí. Tisk ho označoval za „reprezentanta národa“ a skutečně tak byl vnímán: vítězství českého závodníka v Záhřebu nebo Vídni mělo v 90. letech 19. století i silný národní význam.
Rok 1897 byl jeho nejlepším. Zvítězil na mezinárodním Grand Prix de Zagreb a v Praze během jediného dne třikrát vyhrál – objel čestné kolo s vavřínovým věncem kolem krku, což bylo tehdy zcela neobvyklé gesto. Byl také jedním z prvních sportovců, kteří si dokázali zajistit sponzoring: část příjmů mu plynula z propagace konkrétní značky kola. V roce 1900 po něm byl v Brně pojmenován Klub cyklistů Vodílek.
První láska Emy Destinnové
Temperamentní Emilie Kittlová – světu brzy známá jako Ema Destinnová – si od svého otce, bohatého důlního podnikatele, vyprosila kolo až z Vídně. Na něm pak kroužila Stromovkou, oblíbené místo vyjížděk pražské smetánky. Tam ji oslovil devatenáctiletý Jindra, který se připravoval na závody u příležitosti Národopisné výstavy Československé.
Chodili spolu asi rok. Ema se do cyklistiky nadchla natolik, že zvažovala i účast na závodu dam na 2 000 metrů. V roce 1896 ale narazila do stromu a přepadla přes řídítka. Ošklivé poranění čelisti a obavy jejích učitelů zpěvu nakonec její vztah s velocipedem ukončily.
Vztah s Vodílkem přetrval jen o rok déle. Skončil kvůli jeho obavám z jejího temperamentu i nesouhlasu jejího otce, který kladl důraz na její slibně nastartovanou pěveckou kariéru. Ema Destinnová nesla rozchod velmi těžce a do smrti na Vodílka nezapomněla. Kromě jiného své city vložila do sbírky básní Květ sněhu a divadelní hry Velocipedisté. Dochovala se z ní alespoň píseň s příznačným refrénem: „První láska, to je všecko, ty ostatní už nejsou nic…“
Život mimo sedlo
Aktivní kariéru Jindřicha Vodílka ukončila mimo jiné vojenská služba v roce 1898; na vrchol už se nevrátil. Za první světové války sloužil na frontě, později působil v armádě nově vzniklého Československa a zároveň mu plynuly příjmy jako majiteli realit.
V roce 1918 se oženil s herečkou a operetní pěvkyní Růženou Albertou Hanzlíkovou – pratetou herce Jaromíra Hanzlíka. Manželství zůstalo bezdětné. Zemřel 24. dubna 1932 v Praze, ve věku 55 let. Na jeho náhrobku na Olšanských hřbitovech jsou vytesány verše, které mu složila Ema Destinnová: „Tvůj život byla má láska. Tvá láska byl můj život.“
Jeho hrob byl zařazen do programu Adopce významných hrobů a od roku 2021 o něj coby adopční nájemce pečuje pěvec Martin Vydra.
Text: redakce HPS